Několik poznámek k soucitu

Víme, co (na to) říct? 

Podělím se o několik postřehů a úvah, které se mi šly hlavou, nejen kolem konference Leader In me.  Náš program počátkem dubna 2021, který měl podtitul Jak na novou úroveň spolubytí ve škole, pochopitelně byla určena ředitelům a učitelům škol leader In me, dívajících se dopředu. Po roce pandemie, po dlouhé době vzdělávání online, se každý, kdo přemýšlí nad tím, co zásadního vlastně ve školách žáky a studenty učíme, zabývá otázkou, jak a v čem jsme se vlastně posunuli dál.

Nyní, v polovině dubna  se pouze mladší žáci vrátili do škol, po týdnu se střídají a testují. Učitelé jsou velmi unavení, málokdo z nás si volil profesi, ve které trávíme 8 a více hodin před obrazovkou počítače. Téma přesto rezonovalo, zároveň jsme si připomněli, co všechno jsme se naučili v této nelehké době. A ukázalo se, že aktuální vyčerpání jen velmi obtížně umožňuje diskutovat o tom, co by mohlo být. Situace TADY  A TEĎ dnes je stále natolik komplikovaná, že energie nezbývá.

 Nakonec se téma, jež jsem přinesl nad rámec plánovaného programu, ukázalo jako možná nejsilnější, alespoň  podle reakcí účastníků.Téma, které jsem nabídl na konferenci, mě oslovilo  jako rodiče, souseda, kamaráda, kolegu. Až pak jako pedagoga a snad odborníka na sociální a emoční učení, jako kouče Leader In me.

 Nejprve to byla informace o zesnulém otci pěti dětí v rodině naší sousedky. O týden později manžel mé bývalé kolegyně učitelky, pro změnu otec tří synů: 7, 5 a 1. Oba víceméně zdraví muži. Pprohráli s Covidem 19 ve věku 43 a 46 let, oba  kousek mladší než já. Zaplavil mě smutek a lítost, s jedním jsem se skoro denně potkával, jeho dvě děti chodí s mými dětmi do třídy ve škole a ve školce. A ještě větší soucit se dostavil, když mi došlo, že týden před návratem do škol, přestože už počet mrtvých pomalu klesá, budou možná po celé zemi desítky, nebo bohužel i stovky školních tříd, kde někdo z dětí  o někoho blízkého přišel.  Třeba ne o rodiče, ale jsou tu babičky a dědečkové, tety a strejdové...

Epidemie nám smrt vrátila do života. Jakkoliv je možné se do budoucna poučit o hodnotě vztahů nebo péče o zdraví, nynější čas nechci přeskočit, otočit se zády. Lékaři a sestry, zdravotníci všude na světě právě teď dál bojují a zachraňují životy, denně potkávají smrt, nepřemýšlí o svém dalším osobním a profesním rozvoji. Jediné, co mohu dělat, je to nejlepší pro každého jednoho pacienta, pro každý jeden život. A někdy být také soucitní poslové smutných zpráv. Tak i my ve školách, my všichni co pracujeme s lidmi a usilujeme o spolupracující společnost, můžeme dělat to, co je důležité právě teď. A to je, mimo péče o zdraví a vztahy, vyjádřit soucit, lítost.

 Mám velkou důvěru učitele, vím, že zvládnou takové situace ve třídě ošetřit. Vím ale také, že i my dospělí někdy nevíme co říct.  Nevíme co na to říct. Chceme-li se tedy ve školách učit a vytvářet  wellbeing, potřebujeme i v těžkých  emocích vhodně reagovat. A tak to učit druhé. A nejen to. Myslím, že právě  tím  posouváme spolubytí ve škole na novou úroveň. Například sdílenou, vyjádřenou blízkostí, účastí, soucitem.

 Pracovní list s metodikou na téma soucit pro práci ve třídě nabízím nikoli jako nástroj na to, jak řešit konkrétní tíživou nebo nepříjemnou situaci, která nastala.  Jde o nástroj rozvoje  dovednosti i charakteru, kterým se systematicky věnujeme a má univerzální platnost. Je na každém, zda a jak ho využije, zařadí do svého učení osobního rozvoje dětí. Jak už to tak někdy bývá, sotva jsem materiál  vyhledal po první smutné události a přeložil, už jsem obsah použil,  u svých vlastních dětí, a nyní se dělím s vámi.